„Můj kraj jsou Beskydy, ten je mi nejpřirozenější, tam jsem nejvíc doma, protože pocházím z Ostravy,“ říká herečka. Reálie, které autor v knize Za tichem – Šumava humorně popisuje, ji rozesmály a navnadily poznat je osobně. Vždycky se ale bude vracet na severní Moravu. „Máme tam jako rodina dům na Ostravici a k tomu mám svoji chaloupku tady, kterou opravuji, tak toho mám trochu moc a nestíhám,“ vypráví Beretová.
V chalupaření se našla. „Baví mě dělat ten prostor kousek po kousku hezčím, ale i práce na zahradě mě zajímá. Je to pro mě určitý druh odpočinku až meditace,“ říká. „Docela dost jsem se toho i naučila. Ale já se obecně ráda učím něčemu novému, kdykoliv mám příležitost. Naposledy jsem klukům říkala, že už mě nebaví se na ně jenom koukat a že chci taky jezdit s ‚bobcatem‘. A už jsem s ním bagrovala zahradu. Není to tak těžké, protože se ovládá joystickem jako u videoher,“ prozradila.
Pavla Beretová získala ocenění za nejlepší herečku v hlavní roli ve filmu Rok vdovy. (8. března 2025)
Taky už brousila trámy, mořila dřevo, naučila se štukovat. „Baví mě i obrušovat a renovovat starý nábytek,“ dodává s tím, že až bude všechno hotové, ruce do klína nesloží. „Vzhledem k tomu, jak velký mám pozemek, budu tam mít pořád co dělat. Zahrada je jako život, nestačí se jí věnovat jednorázově, pořád na ní musíte pracovat, čistit ji.“
Stejně jako Aleš Palán miluje ticho. Podle něj tichu na Šumavě prospívala železná opona, protože regulovala pohyb turistů. Podporují ho i řopíky – malé bunkry, které byly v pohraničí vybudovány za účelem obrany před německou okupací. „Nakonec se z nich ale nikdy nestřílelo, takže jsou to takové pomníky ticha. A naopak zvířata tamní klid hodně ruší, třeba takový tetřev hlušec,“ usmívá se Palán.
„Já ticho miluju a vyhledávám,“ říká Beretová. „Jezdím za ním i do klášterů, ticho je můj lék na všechno,“ odhaluje. Dokáže si ho vytvořit kdekoliv. „Uprostřed rušné Prahy ho venku moc nenajdete, ale jde ho hledat v sobě. To já cíleně každý den dělám. I když ho mám nabitý, minimálně půl hodiny jsem sama se sebou v tichu,“ vypráví. Kompenzuje si tak pracovní část svého života, která je už ze své podstaty společenského charakteru.
Denisa Barešová a Pavla Beretová v představení Heda Gablerová
Poslední postava – Heda Gablerová, kterou ztvárnila na jevišti Národního divadla, jí dala zabrat. Kritika ji ale chválí za to, jak se do ní vtělila. „Vždycky mě pobaví, když někoho hraju a napíše se, že jsem celá ona. Stává se to totiž u různých charakterů. Ale asi to znamená, že jsem se trefila,“ přijímá nakonec kompliment. „Gablerová je příšerně náročná postava, těžko pochopitelná. Myslím, že mezi ženskými hrdinkami světové dramatiky je opravdovým oříškem. Ale dělali jsme, co jsme mohli,“ hodnotí zkoušení se známým maďarským režisérem Viktorem Bodó.
Heda Gablerová je femme fatale a zřejmě není herečky, která by si ji nechtěla zahrát. S tím Beretová souhlasí, ale dodává. „Já myslím, že ji chtějí hrát jenom proto, že nevědí, co to obnáší. Je opravdu velmi těžké se k ní dostat, pochopit její kroky. A co se týká femme fatale, ta se nedá hrát. Tu zahraje okolí, takže pokud jsem se divákům či kritice líbila, tak na tom mají velkou zásluhu kolegové,“ říká skromně.
Jenomže druhá část téže ženy je studená, manipulativní a zlá. „Já říkám, že je spíš hrozně nešťastná. Ale to je asi takový můj světonázor, že zlo plyne z nějakého neštěstí. Podle mě je Heda Gablerová bytostně nešťastná, proto se chová hloupě a zle. Myslím, že se nemá úplně pod kontrolou,“ vysvětluje.
Igor Orozovič a Pavla Beretová v představení Heda Gablerová
Její neštěstí ale nepramení z toho, že jí něco chybí. „Naopak dosáhla úplně všeho, ale v těch vnějších okolnostech se štěstí moc najít nedá. A když se člověk podívá na její rodinné zázemí, to, v čem vyrostla… Formovalo ji to k tomu, že všechno je málo. A ten pocit, že všechno je málo, ji vede do neštěstí. Myslím, že nějakého reálného uspokojení a naplnění není schopná,“ vypráví Beretová.
Těžkou postavu si zahrála i před kamerou ve filmu Rok vdovy, za kterou loni dostala Českého lva. A nezůstalo jenom u tohoto ocenění, takže má za sebou náročné období.
„Ono to vypadá hezky, to pozlátko… Ale dá to strašně práce. Pořád být někde vidět a mluvit není žádná legrace. S režisérkou Veronikou Liškovou jsme věnovaly opravdu hodně energie distribuci filmu. Jezdily jsme po besedách, měly jsme k tomu kampaň, která byla navázána na různé paliativní týmy a hospice. Takže nám to vzalo spoustu času a energie. Ale bylo to krásné a zakončilo se to na podzim Papučovým dnem, který pořádá asociace mobilních hospiců. Teprve pak jsem si vydechla. Teď jsem nazkoušela Hedu, pak odjela na dovolenou a od června začínám točit velký projekt,“ říká herečka.
Petra Beretová ve filmu Rok vdovy (2024)
Film, který ukazuje, jak vdova krom smutku nad ztrátou manžela musí bojovat i s byrokracií na úřadech, oslovil další „postižené.“ „Hodně se mi ozývali vdovy i vdovci. Na každé debatě byl minimálně jeden z nich, ale většinou se tam sešla velká skupina vdov a celé to působilo vlastně léčivě, protože i ten film byl dělaný s touhou otevřít pole pro toto téma a jeho sdílení, což se následně stalo,“ vypráví Beretová.
„Chodily mi dopisy, dokonce i ze zahraničí a skrze ně jsem se dozvěděla krásné příběhy a byla jsem hrozně vděčná, že náš film padl na úrodnou půdu. Protože lidé nám v těch dopisech děkovali, říkali, že měli pocit, že jim konečně někdo rozumí,“ dodává. Navzdory smutnému tématu, šlo podle Beretové o jedno z nejhezčích a nejklidnějších natáčení. Mimo jiné i proto, že měly s režisérkou dost času na přípravu.
Petra Klabouchová, Aleš Palán a Pavla Beretová na křtu knihy Za tichem – Šumava (14. dubna 2026)
Aleš Palán má na svém kontě také několikero ocenění. Za své knihy. Dokumentární film Raději zešílet v divočině, ke kterému napsal společně s Miroslavem Remo scénář, pak získal loni na karlovarském filmovém festivalu Křišťálový globus. Předcházela mu knížka rozhovorů s šumavskými samotáři bratry Ondřejem a Františkem Klišíkovými. Bohužel, pár hodin po obdržení ceny František nešťastnou náhodou zemřel. Utopil se v rybníce kousek od Prahy.
„Zaplaťpánbůh Ondřej to zvládá. Je taková lineární bytost, takže byť je velmi vroucí a křehký a moc ho to bolí, tak zároveň dokáže jít nějakým způsobem dál. Byli dvojčata, ale mají ještě sestru Marušku a to neštěstí rodinu o to víc sblížilo. A mě s Mirem, režisérem filmu, taky. Držíme Ondřejovi palce, věříme, že to dá,“ uzavírá Palán.
